Jak se otevírá škola v Africe

14.12.2010

Jsou tři hodiny ráno, postávám v dlouhém kabátě u kdysi červené, nyní už notně oprýskané autobusové zastávky na Pražském větrníku. Ticho spícího města občas naruší jen zakvílení brzd taxíku spěchajícího z noční šichty, nebo zachrochtání dízlu zásobovací ávie, jejíž řidič opustil, stejně jako já, teprve před chvílí vyhřátou postel. Stále se mi nedaří přesvědčit sám sebe o faktu, že za několik málo hodin budu už úplně někde jinde – přeletím Saharu, vystoupím na mezinárodním letišti Bole v Addis Abebě a vydám se do nitra černého kontinentu. Jedu tam otevřít základní školu, která v průběhu loňského roku vyrostla ze spolupráce Člověka v tísni a VŠEM někde mezi vesnicemi Doma a Umala, o kterých jsem si ještě včera naivně myslel, že se mi je povede najít na Google maps.
Etiopie patří mezi nejchudší země světa a zároveň nejlidntější státy Afriky. Na rozdíl od všech ostatních afrických území nebyla nikdy kolonizována, ale měla jednoho císaře – zoufalou válkou s Mussolinim proslaveného Haile Sellassieho. Jeho finsky znějící občanské jméno Tafari Makonnen pak dalo společně s feudálním předtitulem „rás“ jméno známému Jamajskému hnutí. Pro „Rastafariány“ byl tento etiopský panovník mesiášem, který měl jednou vyvést odvlečené africké obyvatelstvo držené ve světovém metaforickém „Babylonu“z otroctví zpět do země zaslíbené – Afriky. Je zde spojitost se židovstvím – „dredy“ mají asociovat hřívu Judského lva.
Nedůvěřivě usrkávám silný etiopský čaj v příletové hale a před očima se mi promítají vzpomínky na právě skončenou cestu; pět hodin přeletu Sahary – až hrozivě ploché okrové planiny občas mizící v chuchvalcích písečné bouře, podivná tetování na rukou afrických pasažérek, hyperaktivní kudrnaté děti vesele skákající po sedačkách a to vše ostře kontrastující s nažehlenými uniformami a úsměvy stewardů Lufthansy. Jsem v „Addis“ – metropoli 2 500 metrů nad mořem a s Michaelou Brožovou Burdovou, koordinátorkou Člověka v tísni pro Etiopii řešíme můj plán cesty. „Když jsi tu na 5 dní, to se ti asi vyplatí si dávat pozor, my, co jsme tu dlouhodobě, ty nemoci stejně jednou dostaneme …“ usmívá se mým otázkám na bezpečnost jídla a pití. Velmi uklidňující pomyslím si a nesmyslně začínám čaj filtrovat skrz zuby ….
Etiopská silnice je svět sám pro sebe. Při pohledu na stovky někam pochodujících lidí, vychrtlé koně postávající uprostřed vozovky, upalující oslí dvojspřeží, ve variantě „turbo“ dokonce trojspřeží a rudé pásy na asfaltu se sušících papriček se nemohu ubránit vzpomínce na Haileho Selassieho – zřejmě tedy nakonec uspěl, jen ten Babylon byl přenesen jaksi také. Ostatně rastafariánskou vesnici po cestě míjíme, nicméně kromě vyšší koncentrace typicky veselých jamajských barev tu toho ráj moc nepřipomíná. Stejně jako ostatní sídliště je to nepřehledný shluk staveb – obydlí, krámků a dílen všeho druhu a všechno z hlíny. Barvy jsou modrá, hnědá, červená, domy jsou neuvěřitelně neuměle a až roztomile uplácané na sebe a přes sebe. Při tankování řidič odmítá vypnout motor – že by prý jinak nafta do nádrže nenatekla. Kdy to vybuchne? Za sražení chodce prý následuje lynč. Náš Landcruiser předjíždí vše od supících těžkých tereních autobusů Isuzu až po vtipné indické trojkolky, o bezpečnosti provozu svědčí co chvíli převrácený náklaďák. Nikdo ho však nevyprošťuje, posádka si vedle postavila stan, pojídá v něm kukuřici a čeká ….

„This is milk. Very gut“ zubí se na mě stařík v bílo-žlutém čepečku a podává mi sklenici taktéž bílo-žlutého čehosi. „Ummm…I think….umm..I have to take some more pictures of the school for my boss“ odpovídám nepřesvědčivě a pokouším se o úsměv. Míša mě den před tím večer u piva varovala, že se při slavnostním otevření naší školy místním specialitám vyhnu jen těžko. A když, tak to bude velmi nezdvořilé. Nicméně zatím jsem úspěšně stačil uniknout zkyslé banánové kaši, syrovému kozímu masu i divokým bobulím, byla by škoda to teď všechno zahodit. Otevření je živelné, radostné, nehrané a šťastné. Hraje hudba, hoří oheň, loupou se banány, vaří se jídlo a tančí se. Vše spontánní a uvolněné. Jiná kultura, jiný svět pomyslím si. Jen pohled na místní děti mi trochu asociuje Ladovy obrázky. Malí, velcí, špinaví, čistí, kluci, holky, všichni dohromady se v upatlaných tričkách tlačí před objektiv fotoaparátu. Za chvíli už ale jejich pozornost upoutají otevřené dveře do jedné ze dvou tříd a vrhají se na nové bílo-modré lavice. Ty vznikly v jedné z rekvalifikačních dílen, kde se sirotci po rodičích s AIDS učí pracovat. „My jsme dodali budovu a vytrénovali učitele – to ostatní už je jen na vás“ – hřímá do mikrofonu jasnou výzvu „Woredě“(radnici) jen o něco málo menší kopie Shaquilla O´Neala, koordinátor Člověka v tísni Mr. Wubassi. Myslí tím, že od podpisu předávací listiny bude úspěch školy záviset jen na schopnostech radnice její údržbu, udržet kantory a motivovat děti k docházce. Při svém projevu, kdy používám notorický příměr o učení se chytání ryb a nakrmení na celý život, tak nějak cítím, že se to povede…
Do odletu zbývají necelé tři hodiny. Byl to náročný týden – hodiny a hodiny na hrbolatých cestách, školy, zavlažovací systémy, protierozní projekty, stovky obyčejných tužek rozdaných etiopským dětem, desítky vypitých zaprášených lahví „Coky“ a poslední dva dny téměř permanentní únava. Společně s dvoučlenným televizním štábem pořadu Objektiv pojídáme speciality v Libanonské restauraci a posloucháme o tom, jak v horách potkali lva. Natáčí zde osudy studenta z místní vesnice, kterému před pár lety pomohli dostat se na vysokou školu do Čech. Pousmívám se nad myšlenkou, kolika z těch dvou set dětí někde tam daleko nahoře v Dara Malo mezi vesnicemi Doma a Umala, za pár let napíše nějaký profesor do indexu jejich první zápočet. Jednomu, deseti, VŠEM…?

komentáře (0)
Mgr. David Matoušek, MBA

Další články autora: